Havaj

30.09.2015

Zdravím z Nezvěstic! Užívám si zaslouženého odpočinku doma u rodičů a s trestuhodným zpožděním se chci pochlubit, jak jsme se měli s Filipem na Havaji.



Strávili jsme celkem týden na O'ahu, což je havajský ostrov nabízející četné turistické aktivity. Hned po příletu jsme byli celkem v šoku ze tří věcí. Zaprvé pršelo, za druhé jsme nerozuměli místním ani slovo a za třetí jsme nebyli schopní dostat se v Honolulu z letiště. Napřed jsme čekali na městský autobus, do kterého nás ale nevzali, že prý s kufry odbavovací velikosti se městským autobusem nejezdí. Pak jsme se pokusili přímou linkou z vestibulu do přepravovacích společností zavolat nějaký shuttle, což se dělá dost špatně, když nerozumíte. Někoho jsme objednali, ale nenašli jsme je, nakonec jsme díky asi čtvrté volané společnosti po třech hodinách od příletu opustili letiště.

První tři dny jsme byli ve Waikiki, což je čtvrť města Honolulu, která se skládá z výškových budov - hotelů, obchodů a restaurací - to vše pro potěchu turistů v pěší vzdálenosti od senzační pláže. Intenzivně jsme si užívali slunce, písek, vodu, ale o plavání nejde příliš mluvit, je opravdu obtížné dojít tak daleko, že člověk nevystačí. Místo ležení na vroucím písku jsme často mohli ležet na trávě jen pár metrů od oceánu. Mám pocit, že jsme polovinu času strávili vzájemným mazáním v zoufalé snaze nespálit se na uhel. Uspěli jsme jen někdy. Vydupala jsem si na Filipovi zapůjčení Paddleboardu. Je to prkno mnohem stabilnější než surf a fasuje se k němu pádlo. Filip tvrdil, že se na to prostě nastoupí a odpádluje - prý žádná věda až spíše nuda. Než jsem došla k vodě (což je s obřím prknem celkem obtížné), měla jsem zlomený list pádla. Nevím, jestli jsem ho zlomila nebo půjčila zlomené, ale došla jsem si ho k vysmátému stánkaři vyměnit. Zprvu mě z prkna shodila každá větší vlna, cítila jsem se jako největší blbec pod sluncem, neboť jsem pokaždé dostala záchvat smíchu. Po chvíli jsem začala vyvažovat i vlny a už to celkem šlo. Půjčila jsem pak prkno Filipovi a ten, přesně jak předvídal, nastoupil a jel. A jako první si všimnul želv, co plavaly kolem!



Po hodině jsme vrátili prkno ($25) a doběhli do nejbližšího obchodu zakoupit šnorchly, abychom si želvy pořádně prohlédli. Po návratu na pláž jsme viděli krásný západ slunce a žádné želvy. Prokázala jsem absolutní neschopnost šnorchlovat. Nemyslím si, že jsem to někdy předtím dělala (mami, jakto?!) a i na souši jsem měla pocit, že mi trubka neposkytuje dostatek kyslíku k životu. Filip se chytal za hlavu a nevěděl, kdy už mě má skutečně tonoucí tahat z vody. :D

Ve Waikiki jsme si vždycky zašli na nějakou super večeři. Objevili jsme skvělé místo blízko hotelu, kde měli superamerická křidélka s nekonečnou nabídkou omáček a marinád. Jídlo super, ale Bloody Mary nebo pivo stáli skoro jako jídlo... Jsou to blázni. :D Zlatá Plzeň za 45Kč na Malé Straně.

Jedna noc pro nás dva v levnějším slušném hotelu na Waikiki (Aqua Palms) stála zhruba $150 (přes tři a půl tisíce korun), takže jsme se po třech nocích rozhodli přestěhovat do vnitrozemí do Bunkhouse (domeček s palandami) za třetinu. Měla jsem nejeden hysterický záchvat, neboť koupelna ani kuchyně nebyly ve stavu, že máte chuť se čehokoliv dotýkat. Filip se evidentně rozhodl, že mě utahá k smrti, abych si nestěžovala ještě na kvalitu palandy. Šli jsme tedy na procházku, z níž se vyklubal několikahodinový výšlap džunglí zahrnující několik překročení potoka, bahno, do kterého zapadnete po kotníky, a po kterém se snažíte neuklouznout ze srázu, komáry i obří rezavou trubku podél celé stezky, která vede cosi kamsi do pustiny. Jiljí hadr!!! Doteď nechápu, že jsme neumřeli na dehydrataci, hadí uštknutí nebo tetanus. Jediná džungle s jakou se jsem ochotná po zbytek života potýkat, je džungle velkoměsta! Nicméně dosáhli jsme vodopádu, pod kterým jsme se i vykoupali a cítili se jako na Havaji. Později přišla vhod i odporná sprcha a vrzající palanda.



Další den jsme se městským autobusem (tentokrát úspěšně tedy bez kufrů) vydali do vojenského přístavu Pearl Harbor. Viděli jsme naučný film a lodí nás přepravili k vraku bitevní lodi Arizona, jenž je vidět pouhým okem z bělostného památníku padlým. Vrak je šokujícně blízko hladině, větrací šachty čouhají nad vodu. Až se člověk musí pozastavit nad tím, jak mohly stovky mužů zůstat pohřbeny uvnitř vraku po zákeřném útoku japonců v roce 1941! Ale dostávejte se do lodi, jejíž obrané pláty byly navrženy neproniknutelně, když všude v zálivu hoří palivo. Kromě památníku jsme navštívili také dříve aktivní bojovou ponorku Bowfin. Klaustrofobikův ráj! Filip říkal, ať se dívám kolem a nestěžuju si na Bunkhouse. :D Celý areál Pearl Harbor má velice silnou atmosféru. Američané chovají své válečné hrdiny, ale i současné příslušníky armády v nekonečné úctě. Nejen tam, ale i v každodenním životě - od slev v obchodech až po přednostní boarding do letadel.



Spáchali jsme též výlet na Hanauma Bay, což je velmi populární šnorchlařská pláž. Tam jsem se skoro naučila netopit. Viděli jsme spoustu pestrobarevných ryb a žádné želvy. Zálivek je velmi mělký, se šnorchlařskými brýlemi, které přibližují, jsme měli pocit, že téměř dřeme o dno břichem. A hádejte koho tam člověk tak běžně potká na pláži? Přece 40 slovenských evangelických důchodců na zájezdu. Bohužel dělali docela ostudu, když se jako poslední lidé, co přišli na zastávku, jako první narvali do autubusu v čele s organizátorem akce platícím za všechny. Cesta autobusem zpátky byla slovensky náročná.

Následující den jsme se opět autobusem, tentokrát bez Slováků, za $2.50 vydali z jižní na severní část ostrova do Polynéského kulturního centra. Cesta byla kýčovitá - vpravo oceán, vlevo hora nebo prales, celkem 101 zastávek. Velmi turistickou formou jsme se vzdělali o havajanech i dalších ostrovanech. Tancovala jsem hula a pili jsme brčkem z kokosu! V centru vládne jev, který jsme nazvali přezaměstnanost. Za každou palmou čeká havajan, který vás naviguje nebo fotí nebo hraje na ukulele. :D Je třeba ocenit, že si zaměstnanci na ostrovany jen nehráli, ale tančící Fidžian byl opravdu z Fidži a slečny předvádějící novozélandský svatební rituál byly z Nového Zélandu. :)

Poslední den nás jeden z mnoha zajímavých obyvatel Bunkhouse vzal autem na projížďku po ostrově, zn. šnorchly s sebou. Konečně jsem se netopila skoro vůbec! Kromě ryb jsme ten den viděli také kávové a ananasové plantáže - prostě Havaj!

Navečer nás stejný pán ještě odvezl do letištního hotelu ($200 za noc). A další den jsme po přestupu v Oregonu znovu (já toto léto potřetí) vystoupili z letadla v San Franciscu. Vyzvedli jsme na letišti zarezervované auto a přespali u jednoho Slováka, co dělá v Applu.



Předposlední den našeho amerického léta pohltili návštěvy banek, balení a podobné předodletové nepříjemnosti. Abychom si užili konec dovolené, rozhodli jsme se vstát velmi brzy a zajet si v den odletu na východ slunce nad mostem Golden Gate. Přišli jsme v šest ráno k autu a neodjeli jsme. Od druhé ranní, kdy jsme vyparkovali auto z garáže našeho kamaráda, kterého jsme nechtěli brzo ráno otravovat s vrácením klíčů, někdo stihl zařídit, že obě pravé pneumatiky našeho auta byly prázdné. V ten okamžik jsem nevěřila, že ten den odletíme do Evropy. Volali jsme půjčovnu aut i 911. Na odtahové vozidlo jsme čekali čtyři hodiny. Pořád ještě ten incident rozdýchávám, ale rozhodla jsem se, za si tím nenechám pokazit dojem z léta v USA.



Východ slunce jsme viděli na parkovišti před čínským marketem, kde evidentně není bezpečné v noci parkovat. Celkem jsem vzlétala toto léto čtrnáctkrát a přistávala letadlem třináctkrát, ale toto bylo poprvé, kdy jsem na letiště přijela odtahovacím vozem.

Knedlu-zelu-vepřu-zdar,

Míša-matfyzačkou.



f