_15.07.2016

Ahoj všem, dnes je poslední den kempu!

Velmi jsem si to užila a to i přesto, že jsem byla opravdu zaneprázdněná. Přidejte k šesti hodinám denně, které jsme trávili v učebně, ještě tak dvě hodiny na opravení domácích nebo bonusových úkolů, dvě až tři hodiny na prořešení alespoň části úloh na následující den a fronty v jídelně. Záhy je celkem jasné, že jsem měla tak sotva čas na jídlo a šest hodin spánku, natož na psaní blogu. Navíc dvakrát v týdnu byly jako nadstavba běžné výuky konzultační hodiny, na které si děti chodily promluvit o tom, co jim uniklo nebo naopak o tom, co by chtěly vědět navíc.

Většina odborných zaměstnanců kempu jsou lidé, kteří za mlada dělali matematické olympiády, píšou příspěvky na AOPS (http://www.artofproblemsolving.com/), což je stránka na které se široká matematická komunita baví o úlohách, najdete tam řešení ke starým soutěžím, matematické lekce a mnoho dalšího. Když se můj TA parťák na geometrii na začátku kempu představoval, děti ho identifikovaly pod jeho AOPS přezdívkou. Můj parťák na kombinatoriku je zase neuvěřitelná osobnost. Učí už léta na převážně černošské střední škole. Nedávno jsme se bavili o tom, koho považuje za ideálního studenta. Z jeho odpovědi sálala děsivá životní zkušenost - prý ideální je každý student se dvěma rodiči, kteří ho podporují ve vzdělávání. No a mezi těmihle lidmi se snažím nevypadat jako úplný pitomec a svůj slabý matematický background a angličtinu jako nemateřštinu vyvažovat dvojnásobnou pracovitostí. Vloni jsem se pořád děsně bála, že se mě někdo z dětí zeptá na něco, co nebudu vědět. Letos už jsem konečně pochopila, že to nedává smysl. Úkolem Teaching Asistentů prostě není všechno vědět, ale vědět, koho se na to zeptat. Konečně mám pocit, že jsem začala přistupovat ke kempu v souladu s jeho filozofií a snažím se toho sama co nejvíc naučit a zažít. Občas na mě padl trochu pocit jisté nepatřičnosti do kolektivu, ale pak obvykle přišla nějaká událost, díky které jsem se cítila extra užitečná. Umím skvěle nosit barevné fixy a zachraňovat zvracející účastníky. Ale na rozdíl od loňského roku mám pocit, že jsem tu a tam přispěla i nějakou odbornou znalostí.

Ve všední dny probíhala výuka. V sobotu písemky, v neděli týmová soutěž (obdoba dobře známého klání Náboj). A v pondělí měly konečně děti zcela nematematický program - zábavní park http://www.darienlake.com/. Většina odborného personálu byla příliš unavená a zahlcená opravováním písemek a tak se nezúčastnila, ale já si řekla, že pojedu. Vstupné, doprava i jídlo byly zajištěny a koneckonců v ČR zatím tak velké horské dráhy nemáme. Užívala jsem si různorodé atrakce s tlupou Residential Asistentů (to jsou supermani, kteří se starají o neodborný program a blaho dětí), jedla hotdogy pochybné kvality a konečně jsem měla pocit, že mi začaly prázdniny. Vrátila jsem se do kampusu strašně vymrzlá z překlimatizovaného autobusu a příšerně unavená. Vstát další den na výuku bylo extrémně náročné. Odučili jsme ještě úterý, středu a čtvrtek dopoledne. Odpoledne měli všichni na sbalení, večer byla pro děti taneční párty.

Poslední den je pro některé děti velmi emocionální. Chodí nám děkovat, že se toho spoustu naučili, ptají se, jestli budeme na kempech i přístí rok. Jistě, v každé třídě se najde nějaký rušič, ale obecně vzato jsem se po celý kemp ze strany dětí setkávala s absolutní vděčností za pomoc s řešením úloh. Překvapil mě jeden studentík, který mě chtěl během loučení poctít poděkováním v mém rodném jazyce, a tak se mě zeptal, jak se řekne 'děkuji' bulharsky. Těsně vedle!

S některými asistenty jsem se rouzloučila, jiní jedou i na další kemp. Teď je půl čtvrté ráno lokálního času (nějak se nám s Alčou protáhlo balení) a v devět vyrážíme na autobus směrem do New York City. Plán je takový, že si užijeme velkoměsto a 19.7. se Alča odebere domů do Prahy a já přeletím na západní pobřeží na další kemp.

Držte nám palce!

Míša Newyorčankou.