_27.09.2022

Když jsme město Tábor navštívili před několika lety, vydatně pršelo a kromě zastávky v cukrárně na náměstí jsme jen prošli pod deštníkem cetrum města a nestihli tak objevit spoustu zajímavého. Tentokrát nám počasí přálo (i když na některých fotkách je obloha zlověstná) a já v Táboře vybrala spoustu atraktivních cílů.

Parkovali jsme v Parking centru nedaleko prý nejstarší vodní nádrže Jordán. (Upozornění pro řidiče, parkovací dům je na pohyb dost těsný, parkovací místa úzká, takže často větší vozy zaberou dvě místa.) Odtud je pěšky na Žižkovo náměstí asi 500 m pohodovou procházkou.

Na náměstí bylo naším cílem Husitské muzeum sídlící v gotické budově staré radnice. Je zde k vidění rozsáhlá expozice Husité, která podává spoustu informací mnoha způsoby. Za mne jedna z nejpoutavějších expozic, které jsem v polední době viděla a dalo by se tam prochodit jistě spoustu hodin. (Pozn.: Expozice Husité je momentálně v rekonstrukci, takže nepřístupná, doporučuji ověřit aktuální situaci na muzejním webu.) Rozhodně stojí za vidění i krásný Gotický sál (přiznávám, gotika je prostě má srdcovka). Každopádně jsem ráda, že jsme využili i možnost prohlídky historického podzemí. Paní průvodkyně byla úžasná, její výklad zajímavý i zábavný. Překvapením pro mne i Michala bylo jméno Hubatius vytesáno do kamene (viz foto v galerii). Že bych si opravdu vzala vzdáleného potomka šlechtického rodu?


Po předchozí zkušenosti s cukrárnou, jsme došli zkontrolovat, zda je pořád taková mile retro (tedy abych byla přesnější, tak jako cukrárny moderní v čase našeho dětství a mládí) a hlásím, že ano, je. Káva dobrá, zákusky také a navíc jsme před chvílí procházeli podzemím i pod tímto místem. Přestože mi Michal po tom všem při kávě říkal, že se cítí být muzejně naprosto sytý, ukecala jsem ho, že bych ještě chtěla na věž Kotnov. Jen ani jeden z nás netušil, že vstupné na původně hradní věž zahrnuje další muzejní expozici o historii. Ale když už jsme stáli před tou zajímavou stavbou, rozhodli jsme se tam nejen vystoupat, ale prohlédnout zrychleně i expozici a určitě to stálo za to.

Na nedalekou Bílkovu vilu už se mnou jít kouknout ani nechtěl, ale šlo jen o nahlédnutí přes plot. Každopádně přesně v tu chvíli se spustil vydatný déšť, nejhorší jsme chvilku přečkali v Bechyňské bráně. Asi je nám Tábor s deštníkem souzený. S absolutně uťapanýma nohama jsme se vrátili k autu, na víc už jsme sílu neměli, ale věřím, že to nebyla naše poslední návštěva města Tábor.