_30.07.2019

Míša měla domluvenou schůzku se spolužačkami a tak se rozhodla vzít rodičové do školy, že nám ukáže něco z University College London . Nejstarší budovu, hlavní vstup, divadlo, koleje a trochu utajenou prodejnu suvenýrů (kde jí milující táta koupil plyšáka-absolventa). Mne tam nejvíce zaujaly tužky Kooh-i-noor v tvrdostech od 8B do 10H, které jsem u nás v takové nabídce nikdy neviděla. Nakonec jsme dceru vyprovodili až k její budově Institute of Education a ponechali studentskému osudu.





Sami dva jsme se pak vydali zpět na metro a pěšky ani metrem my, stateční vesničané v evropské metropoli, nezabloudili! Po svačince v Costa Coffee v pasáži Hay's Galleria (plné obchůdků a restaurací) jsme vyrazili na prohlídku křižníku.

Loď HMS Belfast byla ve službě od roku 1939 do roku 1963, takže toho zažila jistě hodně. Od roku 1971 funguje jako muzeum a kotví na Temži blízko Tower Bridge. Prochodili jsme po lodi asi 4 hodiny, vůbec bych se neodhadla, že mne to bude tak bavit. Figuríny námořníků jsou už poněkud omšelé, přesto na mne expozice udělala veliký dojem! Vzhledem k nutnosti šplhání, slézání a prolézání je prohlídka fyzicky náročnější, ale opravdu zážitek. Půjčují bezplatně, resp. v ceně vstupenky, mašinky s komentářem, ale češtinu tam nemají (polštinu ano). Nám bohatě stačily informace na cedulkách, plánek lodi, všudy přítomné šipky i směrovky a ochotný personál muzea, který mi velmi přesvědčivě vysvětlil, že opravdu mám ještě jednou slézt do útrob lodi, i když já byla přesvědčená, že tam už jsme byli. Měl pravdu, jinak bych nenašla to nejdůležitější – kormidlo! Ono totiž podpalubí není po celé délce lodi propojené. Kromě autentických prostor je expozice doplněná občas i zvukovými efekty (vrtačka a sténání v zubařské ordinaci, zvuky kuchyně, prádelny, hluk a hlasy v prostorách jídelny). Naprosto věrohodně působí audiovizuální program ve střelecké věži, kde jsou ještě navíc otřesy po zpětném rázu a kouř. Zklamalo mne, že přímo na lodi nefungovala kavárna, ale Michal naštěstí nosí v zavazadle nouzovou svačinku, kterou jsme stylově baštili přímo v lodní jídelně (ale ne důstojnické, ta byla k nahlédnutí jen okénkem.) Jinak si tam to své najde i duše kartografky, a to navigátorskou kancelář plnou map a měřidel a pro ženy může být zajímavá prádelna, kuchyně, pekárna, šicí dílna, lékárna, kantýna a jistě i další. Já byla překvapena naprostým minimem soukromí pro běžnou posádku (závěsná lůžka všude na lodi včetně jídelny nad stoly a opravdu malou zamykací plechovou skřínkou na osobní věci. Podle mne je takový křižník z hlediska fungování naprosto fascinující zařízení, nekonečně ciferníků, přepínačů, zástrček, drátů, trubek… klobouk dolů před všemi, kdo to vymysleli, postavili a udržovali v chodu.





Zajímalo nás ještě Churchilovo muzeum, resp. válečný bunkr, ale Míša zjistila, když nám kupovala lístky na křižník, že je beznadějné obsazené. Nedávno totiž proběhly oslavy Dne D, možný důvod? Tak jsme vyrazili na a přešli tentokrát nezvednutý Tower Bridge . Včera jsem tvrdila, že vím, kde je („tam, přesně tam“) Tesco Express. Tak dnes jsme si tam koupili croissanty, směs oliv a sýra, skyr a jako romantici i otřelí cestovatelé svačinku snědli na lavičce na nábřeží Temže, po které plují někdy opravdu bizardní plavidla. Ještě jsme prošli kus nábřeží a souběžné ulice k mostu London Bridge. Úplně náhodou jsme narazili na kotviště výletních plachetnic, kvůli kterým se zvedá slavný most a mohli Míše říct, kdy jsou další termíny. Pro tento den poznávání stačilo, tak opět hurá metrem domů.



(Celkem pěšky a naprolézáno cca 13 km.)

Odkaz na kompletní fotogalerii