_01.03.2018

Od té doby, co naše Míša žije a pracuje v Londýně, se mne pravidelně ptá, kdyže jako přiletím na návštěvu. O vánočních prázdninách jsem se konečně nechala ukecat a s její pomocí pro sebe i jejího bráchu koupila online letenky na jarní prázdniny.
Bohužel dva týdny předtím jsem si odstonala docela nepříjemnou chorůbku, takže odlet byl značně nejistý. Výlet je za námi a já jsem neskutečně ráda, že jsem se rozhodla to podniknout!!!
Ono totiž, když jste vesničanka cestující většinou jen vlakem maximálně do dvou hodin vzdálené destinace, v Londýně jste byli před 20 lety na poznávacím zájezdu autobusem, letěli naposledy před 18 lety a v cizině byli naposledy taky před X lety... jo a až po nákupu letenek zjistíte, že cestovní pas máte s několik let prošlou platností...

Prostě tolik k úvodu, proč se budu jupíkatě nechávat unášet dojmy, když výletuji do světa tak málo. Tak se nelekejte a pokud se vám chce číst o šestidenním výletu mimo mou běžnou realitu, tak prosím:


Úterý 20. února 2018
Před polednem jsme se vydali s předepsanými zavazadélky (Martin minibatoh a já poloprázdná batohokaboška, plus jeden pidikufřík na kolečkách) směr nezvěstické nádraží, osobním vlakem do Plzně, expresrychlíkem do Prahy (hl. n.), na nádraží oběd, autobusem od Českých drah na letiště V. Havla a pak směr Londýn se společností Ryanair.
Neboli cesta do megapole na spoustu hodin . Let mi připadal celkem v pohodě až na obchodními nabídkami přesycenou obsluhu (nápoje, svačinky chápu, ale parfémy, alkohol, značkové hodinky až po údajně loterii pro charitu už bylo trochu moc). Zpestřením byla také holčička za námi ve věku cca 3 let s hlasitou elektronickou hračkou, kterou ještě hlasitěji věrně napodobovala a neustále mi kopala do sedadla. Často nelétám, takže mi připadalo, že to celou dobu poněkud Boeingem 737 pohazovalo (a pytlíčky na nevolnosti už se dávno nefasujou). Zalehnutí uší mi vydrželo ještě dlouho po přistání.

Michalka nám přijela naproti na letiště London Stansted, koupila nám zpáteční vlakové jízdenky na Liverpool Street Station. Cesta vlakem trvá necelou hoďku (když se daří) a nebudete tomu věřit, moji potomci si celou cestu počítali matematickou olympiádu (a já jim občas ani trochu nerozuměla, ačkoliv mluvili česky).
V centru už se k nám přidal i Filip, zaběhli jsme nakoupit něco málo k jídlu a hurá k nim domů. Mladí nám poskytli ubytování ve svém bydleníčku v srdci Londýna v části Shoreditch. Mají jeden nevelký pokoj a společně s asi pěti lidmi jejich věku z celého světa obývají řadový domek, sdílí společně s ostatními obývákokuchyň a příslušenství. Jejich dům je živé místo, tedy aspoň večer, kdy je různě navštěvují další přátelé, kolegové a známí.
Cítila jsem se tam moc fajn, všichni byli velmi přátelští a příjemní. Dokonce jsem odbourala ostych se svou věčně začátečnickou angličtinou a občas s někým "konverzovala". Cením si toho, že Míša a Filip nám poskytli nejen část svého místa k životu, ale i v běžný pracovní týden se nám věnovali, co to šlo.


Středa 21. února 2018
S Martinem jsme vstávali většinou, když dům utichl a nehrozilo, že budeme někomu zabírat koupelnu. Můj plán bylo navštívit co nejvíce z toho, co jsem viděla s manželem na jednodenním výletě před 20 lety, notoricky známé památky a turisticky atraktivní místa. A nejlépe tím nejklasičtějším dopravním prostředkem - červeným dvoupatrovým autobusem doubledecker. Martin zkušeně díky google vyhledal cestu a já mu svěřila důvěru, že mne všude dovede.
Protože doprava se dopoledne celkem zahušťuje, tak jsem si horní palubu autobusu, výhled a focení odtud užila. Kromě toho, že je vše díky řízení na druhé straně naopak, člověk žasne, jak se ulicemi klikatí řady autobusů, pověstných taxíků, jiných aut a dokonce i cyklistů a bez větších problémů.
Jízdné se platí buď bankovní kartou nebo plastovou kartou Oyster s přednabitým kreditem při vstupu do autobusu nebo do metra. (V metru se přikládá k turniketu i při výstupu a odečte se jen kredit za ujetou vzdálenost.)

První várka mobilních fotek je tedy právě z autobusu a ne vše dokážu zpětně identifikovat.


Pěší cestou k Museum of London mne Martin překvapil průchodem přes Postman's Park, nečekaně zelené místo ve vnitrobloku a s pohnutou historií.
Nesmírně obdivuji, že muzejní expozice a galerie nejsou pro návštěvníky zpoplatněny (tedy až na speciální výjimky). Takže pokud chcete strávit den mezi exponáty, knihami a obrazy (a spoustou školních skupin i dalších návštěvníků), tak můžete klidně i s prázdnou kapsou.
Muzeum Londýna je opravdu o Londýně a jeho obyvatelích od dob paleolitu do současnosti a se sci-fi návrhy urbanistů pro dobu za 50 let. Vykopávky, zbraně, požáry, války, panovníci, móda, moderní technika i umění, nová expozice o osudech sufražetek... obrovská spousta věcí a informací zdařile ztvárněná i šikovně rozmístěná. Nevěděla jsem, co prohlížet a fotit (bez blesku) dřív. Asi nejvíc se mi líbila reálně se tvářící Viktoriánská ulička s dobovými obchůdky.


Katedrála sv. Pavla z konce 17. století v renesančněbarokním slohu je obrovská stavba s nepřehlédnutelnou kupolí. Obešli jsme jí kolem dokola, ale dovnitř jsme to nezkoušeli. (Naopak církevní stavby důležitého významu lze navštívit jen za vstupné, pokud nejdete přímo na bohoslužbu.)
Pak jsme popojeli autobusem k mostu London Bridge, prošli nábřeží Temže okolo Výstavní bitevní lodi HMS Belfast až k ikonickému mostu Tower Bridge. Prošli jsme se po mostě tam a zpět, naštěstí žádná vysoká loď na obzoru, tak se nezdvihl. Jeden z mých cílů splněn :-)


Dokonalým závěrem dne (po odpočinku uťapaných nohou) byla večeře s Míšou, Filipem a Martinem v jejich oblíbené (od jejich domu nedaleké) restauraci. Já s Filipem jsme si dali sekanou s bramborovou kaší, Martin burger s hranolky, Míša zvolila hotdog a hranolky s rajčaty a sýrem. Náramná bašta, veliké porce a příznivá cena! Pak už jsme jen v TV zkoukli hlavní události ZOH 2018 a záznamu fandili.


Co jsme zažili na výletu v dalších dnech najdete zde:
Londýn - 3. den
Londýn - 4. den
Londýn - 5. a 6. den




Odkaz na galerii fotografií z 1. a 2. dne