_06.08.2016

Zdravím z nádherného kampusu University of Puget Sound v Tacomě nedaleko Seattlu ve státě Washington, USA.

Kemp končí už zítra a byl pro mě (chcete-li já pro něj) v lecčem speciální!

• Ze všech odborných zaměstnanců (vyučujících a Teaching Asistentů) jsem jedinou přísušnicí něžného pohlaví. Je to trochu zvláštní, neboť řeč je o 27 lidech z nejméně pěti států.
• Jsem jediným Čechem mezi zaměstnanci. Na všech třech kempech, kterých jsem se účastnila dříve byla nějaká podomnožina Alči, Tondy a Pepy. Přesto tentokrát nejsem jediným člověkem mluvícím naší bohatou řečí, dneska (ano skutečně, poprvé za celé tři týdny) na mě česky promluvila jedna z účastnic kempu s ryze americkým jménem. Jistě je za tím velmi komplikovaný příběh.
• Poprvé jsem také v některé ze tříd jediným Teaching Asistentem. K tomu dochází celkem běžně při nízkém počtu dětí ve třídě. My máme konkrétně na Kombinatorice pouhých dvanáct dětí. Tohoto faktu se náš vyučující rozhodl využít tak, že nečekaně mizí ze cvičení a příležitostně se (ne)objevuje.
• Během kempu jsem onemocněla. Říkáte si, že to není novinka, že jsem byla v Cornellu nemocná taky? Tak tentokrát (kupodivu až během třetího léta v USA) došlo na návštěvu amerického lékaře. Dostala jsem výhružně vypadající oranžovou lékovku se svým jménem s antibiotiky na zánět nosohltanu. Hodila jsem se marod na tři celé dny, které jsem kompletně prospala. Všichni se o mě děsně báli a důsledně o mě pečovali! Měla jsem celou družinu lidí na nošení jídla z kantýny. Od včerejška zase pracuju, antibiotika dobírám, je mi fajn.
• Konečně jsem (a trvalo mi to čtyři kempy) začala využívat i možnosti doprovodného programu. Občas večer bývají opravdu zajímavé doplňkové přednášky různorodých hostů o lecčem, na které jsem si nikdy dříve neuměla udělat čas. Je kuriózní pozorovat, jak se na těchto tzv. fórech sejdou studenti a také zaměstnanci různých matematických (ne)znalostí. Evidentně i s takovým publikem se dá velmi solidně pracovat!
• Už dvakrát jsem během tohoto kempu hrála společnské hry a dokonce jsem si jednou četla. Mluvím se lidmi! Ne že bych měla méně práce než dřív, jen mi konečně začíná docházet, že se prostě nedá pracovat dvacet hodin denně. Tedy až na výjimky, kdy je přes noc potřeba opravit písemky.