_17.07.2016

Zdravím z New York City!

V pátek v deset dopoledne jsme s Alčou vyrazily autobusem z Ithacy do New York City. Po necelých šesti hodinách a jednom zastavení ve fastfoodu jsme dorazily na místo. Pořídily jsme si kartu na metro a prověřily vlastní fyzickou zdatnost při vláčení kufrů ze schodů a do schodů jak na přestupu, tak v cílové stanici. Díky Alče jsme našly byt, který jsme si předem vybraly na Airbnb. Pan domácí tam na nás čekal, aby nám předal klíče a předvedl nám fičury našeho ubytování. A že jich je! Máme pět různých dálkových ovladačů jen na ovládání barevného osvětlení. Byt je doslova naplněn všemožnými druhy a kusy umění. Jejich naprostá nesourodost mě nepřestává bavit. Pan domácí má evidentně fantastický smysl pro detail. Od neustále se vlnícího závěsu na skříni díky vhodně umístěné klimatizaci, přes kapradí na stropě sprchového koutu, až po gumovou miniaturu polárního medvěda v mrazáku. Než jsme se stihly trochu zabydlet, ozval se nám kamarád Pepa, který byl náhodou taky v New Yorku, abychom s ním vyrazily na jeden z mrakodrapů prohlédnout si výhled na město.

Metrem jsme (tentokrát už bez kufrů) dojely na místo určení a potkaly se s Pepou a jedním z přednášejících z kempu, který se taky stavil v New Yorku. Za 43 vteřin nás výtah vyvezl do 67. patra jednoho z mrakodropů Rockefellerova centra. Hrdině jsme vyšli další svě patra pěšky a užívali si fenomální výhled. Byl to trochu boj, každý chce nejlepší fotky a místo u okraje vyhlídky je třeba si vybojovat ostrými lokty.


Pak jsme si všichni čtyři došli na večeři, konečně jsem měla příležitost si letos v USA dát pořádná Buffalo Wings. Alču jsme dovedli na metro a my zbylí tři vyrazili na show http://sleepnomorenyc.com, na kterou nás nalákal Pepa.

Moc jsem toho o tom představení nevěděla. Při vstupu každý divák dostal masku na obličej a bylo zakázáno mluvit. Celá akce probíhala v pěti patrech jakéhosi hotelu. Všude bylo přítmí až úplná tma a prostředí s velmi silnou historickou nebo strašidelnou atmosférou. Hřbitov, léčebna, les, místnost s vycpanými zvířaty,... V místnostech byly různé teploty, pachy a hudby... Neměla jsem tušení, co je cílem. Potulovala jsem se po tom domě, který byl překapivě rozlehlý. Občas s lidmi, občas sama a tu a tam se objevili nějací herci, kteří beze slov předvedli nějakou scénu. Typicky se vzápětí rozprchli na různé strany a diváci se rozběhli za nimi. Některé výstupy byly děsivé, některé surrealistické, další popíraly elementární zákony fyziky a občas to bylo prostě divné. Můj nejintenzivnější zážitek byla velmi animální scéna doprovázená ostrým blikajícím světlem, které způsobilo, že jsem měla pocit, že se herci pohybují časoprostorem absolutně nepřirozeným způsobem. Mizeli a zase se objevovali nebo byli na více místech najednou. Můj mozek absolutně nezvládal zpracovávat přicházející vjemy. Byl to extrémně zvláštní a překapivý zážitek... Míchal se ve mně strach a zvědavost. Vůbec nepochybuji o tom, že jednotlivé scény dohromady tvořily kompikovaný příběh. Mě bohužel zápletka neustále unikala. Viděla jsem nějaké přípravy na vraždu, nejspíš i nějaké vraždy, sexuální scény, souboje... Údajně je představení založeno na Macbeth, což se mi nepodařilo identifikovat. Rozhodně všem, kdo se chystají do New Yorku a mají alespoň trochu dobrodružnou povhu, tento zážitek doporučuji (i když je lístek trochu dražší - lehce přes 100 dolarů, rozhodně to za to stojí). Člověku se často nestane, že by měl herce doslova na dosah ruky (ve skutečnosti i mnohem blíže) a pobíhající publikum mělo masky, takže je nemožné identifikovat výrazy ve tvářích jednotlivců.


Vrátila jsem se na byt metrem okolo čtvrté ranní a plna dojmů začala vyprávět o show Alče, která chudák napůl spala. Ráno jsme neochotně vstaly po desáté a vypravily se na metro, abychom opět potkaly Pepu a společně okoukli Sochu Svobody. Měly jsme jet metrem přímo na jih, bez přestupů, jenže to by bylo moc jednoduché. Linka, kterou jsme chtěli jet, nás nečekaně vyhnala na půli cesty. Pak jsme jely ještě několika dalšími metry, s různými písmeny, čísly, barvami,... Některé stanice jsme dokonce viděly dvakrát. Místo necelé půl hodiny jsme se dostavily do Battery Parku po více než dvou hodinách vyčerpávajícího cestování metrem. Pepa měl taky problémy s dopravou, ale úspěšně jsme se našli. Prošli jsme se po pobřeží, výhled na Sochu Svobody byl velmi solidní. Obklopovala nás fronta lidí čekajích na loď na Staten Island, kteří byli dost odhodlaní tam čekat, aby viděli sochu zblízka. My raději šli pěšky zpátky do centra Manhattanu a prohlédli si památníky obětem událostí 11. září. Jsou působivé, se jmény obětí... Doslova mají hloubku.


Jely jsme pak s Pepou metrem (ani tentokrát to nebylo úplně jednoduché) a on si šel pro kufr a jel na letiště. My s Alčou si koupily bagely a cream cheese a snědly si to v Central Parku. Obě jsme byly uťapané do bezvědomí. Chvíli jsme si orazily a pak prošly parkem ze západu na východ, koupily si na doma něco k večeři a vrátily se do bytu.

Ještě nemáme plány na zítra, ale možná bychom se mohly pro změnu pořádně vyspat a vyrazit někam třeba až odpoledne. Asi bych chtěla vidět Times Square, Metropolitan Museum a jistě vymyslíme i něco dalšího.

Užívejte si léto alespoň z půlky jako já!

Míša Newyorčankou