_26.06.2013

Ahojte, nejprve stručně:

Úspěšně jsem na federálním úřadě zažádala o Social Security Number. :)

Založila jsem účet v bance Wells Fargo (musela jsem složit 100$ k otevření účtu :(, ta stovka je samozřejmě pořád moje, jen tam musí ležet aby byl účet aktivní - promiň, Míšo, tuto nesrozumitelnost ;) )

Nejpíš se budu stěhovat. S novou Jamajčankou Mary jsme se včera byly podívat na to bydlení, co objevila. Není to žádný hostel či ubytovna, pronajala by nám pokoj jedna místní paní za 500$ měsíčně pro nás obě. Musela bych jezdit do práce autobusem tak půl hodiny, zatímco teď to mám deset minut pěšky. Ale zase bych za bydlení trochu ušetřila a nebyla sama na pokoji jako tady v Backpackers.


...Mary je maličká :D




A teď slíbené detaily:

V půl osmé ráno jsem se stavila v Polar Bear Gifts, mluvila jsem s manažerkou Michelle Coxovou. Dala mi kupičku papírů k vyplnění a dvě erární obchodová trička. Jedno je nové žluté a druhé děsivě seprané. :D Michelle mi vysvětlila, že když si ještě ten den požádám o Social Security Number a otevřu někde účet, tak můžu pracovat už ve čtvrtek. Tak jsem se do těchto dvou úkolů pustila.

Federální úřad otevírá v devět, Tanya mi poradila, že tam mám jít dřív, jinak tam strávím hodiny. Byla jsem tam něco po čtvrt na devět a byla jsem i tak dvacátá ve frontě. Potkává se tam zvláštní vzorek společnosti. Buď cizinci žádající o svojí Social Security Card anebo místní, kteří mi přišli všichni postižení nebo zranění. Nejspíš se zde žádá o nějaké dávky nebo tak něco. Když otevřeli, fronta se posunula k takové dotykové obrazovce, kam každý nacvakal, co potřebuje a dostal pořadové číslo. Místní prostě zadali své Social Security Number, věděli ho všichni zpaměti. Já jsem zadala, že číslo nemám a pak se mě to začalo ptát na věci, kterým jsem nerozuměla. Měla jsem s sebou slovník, ale za mnou přešlapovalo asi padesát lidí, tak jsem to tak nějak vyhaluzila, ale má slovní zásoba mi vážně výrazně nestačila. Získala jsem číslo J 624 a na tabuli u jedné z přepážek v tu chvíli bylo J 622. Sedla jsem si a čekala. Když se rozsvítilo J 623 všimla jsem si, že pod dotykovým klikátkem jsou nějaké papíry, které jsem zřejmě měla vyplnit. Doběhla jsem si pro ně a začala zběsile vypisovat kolonky - byly tam nějaké osobní údaje (i rasa) a pak taky věci jako příjmení matky za svobodna (rodičové promiňte, federálové o Vás nyní vědí). Pak tududum a byla jsem na řadě. V okénku byla taková malá paní, mluvila rychle, pořád jsem se jí ptala: "cože?". Trochu mě strašila, že když jim zalžu, mají právo mi zrušit vízum a tak. Lhát jsem se jí nesnažila, jen jsem jí občas dost nerozuměla. Ale snad se vše podařilo a do dvou týdnů by mi do práce měla přijít Social Security Card. :)

Pak jsem si došla na oběd - dala jsem si svůj první hambáč v Americe, u nějakého Číňana v obchoďáku na Páté. Měla jsem Cheeseburger bez cibule, hranolky a vodu. Jedenáct dolarů. Napsala jsem SMS Mary, že odpoledne mám čas a můžeme se dojít podívat na to bydlení.

...mňam



A v tomtéž obchoďáku jsem vyrazila do banky, kterou mi poradila Michelle. Marně jsem uvnitř hledala nějaký leták, abych si přečetla, co k založení účtu potřebuji. Naběhla ke mě nějaká tamní pracovnice a té jsem vysvětlila situaci. Nabídla mi nápoj a já si vybrala kafe - což bylo ryzí šílenství, bylo hrozné. Ptala jsem se jí, kolik potřebuju dolarů na založení účtu. Jsem si dost jistá, že říkala padesát. Odpoklonkovala mě k jedné z přepážek, kde jsem s jinou slečnou vyplnila osobní údaje (technická rada: V takových situacích nepoužívejte znaky, které nejsou v anglické abecedě!!!), podepsala nějaký vzorový šek, podepsala dočasnou kartu, že karta s mým jménem mi přijde do deseti dnů. (Nechala jsem si ji poslat do banky, neboť nebylo jasné, kde budu bydlet.) No a pak slečna říká, že už zbývá složit jen těch sto dolarů. Hm, tak to co se dalo dělat? Došla jsem z Visy z Česka vybrat stovku a odevzdala ji k otevření účtu. Musí tam prý vždy alespoň stovka být, aby účet zůstal aktivní. Až na otřesnou kávu to proběhlo v bance celkem poklidně.

Mary mi neodepsala, zkoušela jsem se jí dovolat, hovor se spojil, ale nic jsem neslyšela. Došlo mi, že můj mobil asi nefunguje, jak má. :(

Chtěla jsem jít rovnou domů, ale cestou jsem natrefila na plot Anchorage Memorial Park Cemetary. Šla jsem docela dlouho podél plotu, než jsem našla vchod, vyndala jsem foťák a vstoupila dovnitř. Procházela jsem se tam přes hodinu, potkala jsem za celou dobu asi jen dva lidi. Je to zvláštní místo: vedle sebe tam jsou katolické, židovské, budhistické a další hroby. Ze stovek náhrobků člověku vážně běhá mráz po zádech.



...Cemetery



Vyšla jsem jiným vchodem a došla domů.

Tanya byla odstěhovaná a čekal na mě v pokoji zvláštní vzkaz. Psala ho Polka (její jméno jsem si nezapamatovala :( ), potkala totiž Tanyu, která potkala Mary, která mi vzkázala, že by se mnou to odpoledne chtěla obhlédnout nové bydlení, ale nemůže se mi dovolat.

Zapla jsem počítač a měla jsem ve schránce mail - Mary si ho vzala nejspíš do Tanyi.

Mary Egjuru: Can you come to the home depot on abbott road today by 4:30 so we'll go see the place together and talk to the lady that owns the house. I'll be waiting for you here.

Odepsala jsem, že tam budu a začala hledat, kde to je. Dost daleko od Downtownu, je potřeba jet autobusem. Skypovala jsem s chudákem Filipem a křičela na něj, ať mi kouká zjistit, jak se tam dostanu. Koumali jsme to vážně dlouho a já vyrazila na bus dost na čas. Dle jízdního řádu má autobus číslo 2 asi pět zastávek. V reálu staví asi na 40 místech - lidé si znamenají pomocí takového žlutého provázku, který je natažený po celé délce autobusu. Prostě stáhnete provázek směrem dolů, ozve se cink a autobus na nejbližším místě označeném značkou BUS zastaví. Nechápu, jak to technicky funguje. Měla jsem děsnou kliku a nějak se mi podařilo vystoupit na té úplně ideální zastávce , která měla být opravdu kousíček od obchodu Home Depot. Na mapě, kterou jsme viděli s Fildou, to vypadalo, že má být v okolí zastávky jediná obří hala, kam chci dojít. Bylo to tam samá obří hala - takové různé sklady a obchody. Měla jsem tak deset minut, otevřela jsem noťas, kam jsem nastahovala mapy, ale ty se mi zavřely. :(

Vydala jsem se kamsi a začala se ptát lidí. Vážně se mě snažili donavigovat, ale nedařilo se... Chodila jsem tam dokola, už bylo dost po půl. Spěchala jsem, pobíhala mezi halami a nakonec jsem se ocitla na nějakém vrakovišti. Šla jsem rychle, neměla jsem mapu, nefungoval mi mobil. Přehlédla jsem nějakou nerovnost a vyvrkla jsem si kotník. Nijak dramaticky (stejně jako už mnohokrát v životě), ale dost mě to bolelo. Byla jsem uřvaná a nikde nikdo. Nakonec jsem našla Home Depot asi v pět. Byla jsem úplně mrtvá a potřebovala jsem najít černošku, kterou jsem nikdy neviděla. A hledejte jednu černošku v obchoďáku, který je něco mezi Ikeou a Makrem. Zděšeně jsem tam pobíhala a věděla jsem, že netrefím zpátky na autobus. Nakonec jsem spáchala zoufalý pokus použít mobil, opět se číslo vytočilo, ale nic jsem neslyšela. Ale nějak jsem Mary asi prozvonila, ona vyběhla ven a našla mě. Měla jsem fakt mnohem víc štěstí než rozumu.



----Vy, co se o mě hodně bojíte - mami - čtěte následující sekci na vlastní nebezpečí (NIC SE MI NESTALO!!!)----

Mary mě vzala vedle Home Depotu do obchoďáku s jídlem - fakt s jídlem! Měla jsem u sebe jedenáct dolarů, koupila jsem si toastový chleba (2$), balíček sýra - 20 dkg (6$), zubní pastu (2$).



Pak mi řekla, že nás k novému bydlení odveze jeden Mexičan autem a že neumí moc anglicky. Sednout si do auta k cizímu člověku je jeden z bodů v příručce o obchodování s lidmi, kterou jsme dostali na americké ambasádě, je to v kolonce NIKDY NEDĚLAT. Ale co jsem mohla dělat? Nevěděla jsem moc, kde jsem a neměla jsem ani dolar.

..Carlos nejvíc Mexičan



A tak jsem jela s Carlosem a Mary vstříc novému housing. Když to teď vidím černé na bílém, dochází mi, že to byl vážně vážně sebevražedný krok... ó bože, jak jste mě sem mohli pustit?

Dojeli jsme do takové vesničky maličkých papundeklových domečků. Seznámili mě s majitelkou - černoškou. V domečku jsou tři pokoje - jeden pro mě a Mary, jeden Carlosův, jeden nějakého dalšího hispánce. Byla bych tam jediný běloch, dost možná i v širším sousedství, nikoho bílého jsem tam neviděla. Byla jsem podělaná (pardon)) strachy. Prohlídly jsme si pokoj i koupelnu a Carlos nás odvezl domů do Backpackers.

---------------konec ultranebezečné sekce---------------



Mary o to bydlení vážně stojí, počítá každý drobák. Brala to tak, že se stěhujeme. :) Trochu mě to děsilo, ale lepší tohle, než v Backpackers sama na pokoji. Přijde mi lepší být mezi lidmi. Musela bych odtamtud jezdit do práce půl hodiny autousem. Řekla jsem Mary, že se jí co nejdříve ozvu.

Doma jsem se zřítila na postel. Přežila jsem!