_27.06.2013

Ahojte,

den 3 byl zároveň mým prvním dnem v práci. Byla jsem tam od 11.30 do 20.00. Pochopila jsem, že hlavní náplní mého léta bude skládání triček, denně se budou mnou složená trička počítat na stovky! Mám za úkol zdravit zákazníky, ptát se jich zda něco nepotřebují, být báječně milá, urovnávat nabízené zboží a doplňovat drobnosti ze skladu. Na kase jsem zatím nebyla. Většina zaměstnanců v obchodě jsou (podobně jako já) zahraniční studenti... Máme mě jedinou Češku, pak Polku, Číňanku Bobo a několik Bulharek. Práce je v pohodě, lidé jsou milí. Sice moc nerozumím zákazníkům, ale snad se to zlepší. Všichni se celkem dají zvládnout, ale kontinentální Američani mi vážně dělají problém.

Po osmi hodinách stání a popocházení mě děsně bolely nohy, ale aspoň se mi konečně začne dobře spát. (Zatím to nebylo nic moc, tak 5 hodin denně - jen 3 až 4 hodiny tmy tady jsou vážně zabijácké.)

Jedna zajímavost: Máme sice nejširší nabídku triček s aljašskou tématikou na celé Aljašce, ale nemáme zkušební kabinky. Sice chápu, že triko se sobem v plavkách člověk většinou kupuje spíš někomu jako dárek než sobě, a tak se typicky nepotřebuje do něj oblékat, ale během mého prvního dne se několik lidí ptalo, kde si může oblečení vyzkoušet. Byla to hned druhá nejfrekventovanější na mě adresovaná otázka. Ta úplně nejčastější byla na trika velikosti 3XL... Máme je a někteří Američané je opravdu potřebují!

...vidíte asi dvacetinu obchodu Polar Bear Gifts :D




A detaily:

Ráno jsem se ptala Michelle, jestli můžu pracovat více než minimálních 32 hodin. Počítají se mnou na 40, na zavírací směny, tedy od tří do jedenácti večer. J Takže budu pět dní v týdnu pracovat a pak mít víkend, tenhle týden mám víkend v neděli a v pondělí.

Bulharka Mira dostala za úkol mě zaučit. Provedla mě celým obchodem, ukazovala na stojany, poličky a říkala tady máme tohle a tady tamto. Bylo to vtipné tím, že jsem většinu těch slov neznala. Předvedla mi, jak se co skládá a co mám říkat zákazníkům. Čekala jsem, že budu dostávat nějaké úkoly - prostě slož tamto, udělej tohle, ale vůbec to tak nefunguje. Prostě si můžu dělat, co chci, skládat, co mě zrovna napadne, chvíli to, chvíli něco jiného. Žlutě otričkovaní lidičkové pořád pobíhají po obchodě, něco urovnávají, nabízí lidem pomoc a tak. Je to vážně mraveniště. Domnívala jsem se, že budu dělat samé intelektuálně nenáročné věci, ale vůbec to není pravda. Třeba při doplňování magnetů se člověku mozek vážně zapotí. Stojíte u obřích kovových sloupů, na kterých je tak 50 různých magnetů, stejné vždy v úhledných řádách. Zapamatujete si několik, které chybí, pak jdete obchodem a snažíte se to nezapomenout. Pět lidí na Vás promluví. Přijdete do skladu a pamatujete si houby. Samozřejmě by si to šlo napsat, ale to je dost pro sraby. :D

Nicméně na tužku došlo, když mi David poradil, že pokud chci, můžu doplnit hrnky a panáky. Problém je, že skleněný sklad je o patro níž a panáky vypadají všechny skoro stejně. Na krámu u regálu jsem si vytvořila poznámky typu: černý sob na modrém, medvěd a sob na bílém, 2 sobi na mapě Aljašky.. no umíte si to představit. Zboží v Polar Bear Gifts má dosti monotematický sortiment. Šla jsem po těch schodech fakt hodněkrát. :D Příště si je prostě nahoře vyfotím a vezmu si foťák do skladu. ;)

Během směny mám nárok na 30 minut přestávky na oběd. Nějak jsem pořád někde pobíhala, takže jsem sice byla v práci od 11:30, ale šla jsem na oběd až v šest. Musela jsem si odpíchnout odchod v zázemí obchodu. Ráno to za mě udělala Michelle, takže jsem to neuměla. Stroječek ukazoval 18:04, což mě překvapilo - 24 hodinový čas jsem tu ještě neviděla. Štelovala jsem svojí papírovou kartičku na čárku a vyjelo mi 18:06. Vyběhla jsem ven akorát s peněženkou, chtěla jsem jít zase na burger k Číňanovi do obchoďáku na Páté, ale ve spěchu jsem šla na druhou stranu. Než mi to došlo, byla většina pauzy pryč (od 11 jsem nejedla). Otočila jsem se, doběhla k Číňanovi do čtvrtého patra a dala si cheeseburger s sebou. Snědla jsem ho už cestou dolů po jezdících schodech. V půl jsem byla zpět v obchodě a stroječek ukazoval 18:34, když jsem do něj strkala kartu, ale natiskl mi 18:57. Zírala jsem na to a došla se zeptat Davida. Začal mi vysvětlovat, že hodiny se někdy udávají i v celých čtyřiadvaceti (och, objev). Tak jsem se mu snažila říct, že v tom nevidím svůj problém… A on pak říká "Ye, it's ok, it's in hundreds." Chvíli jsem na něj zírala… jasně, no proč ne?! Aljašťanský píchačky měří hodiny na setiny - nevím, proč mě to překvapuje. Zbývajících 150 setin mi uteklo rychle.

Práce asi bude rozumná, nemusím naskladňovat nějaké těžké věci, jenom se člověk hodně naťapká a uskládá tričky skoro do bezvědomí. Teď je všechno nové, časem to nejspíš bude dost nuda. Nejlepší je jedna magnetická tabule, na které jsou natočené do válečků takové ty magnetické náramky, jak se magnetí samy na sebe. Občas tam zákazník nějaký vrátí tak šikovně, že jich musíte přeskládat dvacet, protože se na sebe nalepí. :D Jo to mě baví, to je hravá práce. :D Jsem zvědavá, jak dlouho mi nadšení vydrží…

Večer jsem hledala autobusy do plánového nového bydlení. Ukázalo se, že po desáté nejede jediný. Začala jsme psát Mary smutný mail, že ze stěhování nic nebude, když někdo klepe - byla to Mary. Konečně si našla druhou práci. Je to v nějakém baru, do jedné do rána. Takže s dopravou máme problém obě a tedy zůstáváme v Backpackers.

Vzhůru do stereotypu,

pracující Aljašťanka.



Jazykový dovětek:
bib = bryndák