Víkend v Homeru

17.09.2015


Po náročné cestě nám Marilyn v sobotu odpoledne přijela naproti k benzínové pumpě před Homerem, aby nám na zbývající krátký úsek dělala pilotní vozidlo. Strávili jsme i ní a jejího muže Douga dvě noci a zažili jsme všechno!

Hned po příjezdu nás Marilyn vzala na Spit, což je pět mil dlouhý uzounký proužek pevniny, jež vyčnívá do zálivu. Je tam přístav, obchody, hotely a restaurace. Na samotném konci Spitu jsme si dali pivo a sváču v podobě pečiva s krabí pomazánkou. Diskuze nějak přirozeně sklouzla k evropskému uprchlickému problému. Pro člověka žijícího v minimalistické obci na Aljašce, kde žijí lidé vskutku z celého světa, je představa, že existují češi mající strach z kulturní invaze, vskutku směšná.

Hned potom nám Marilyn ukázala pozemek, který nedávno koupili. Tam jsme se setkali s Dougem a jeho ultranovým zářivě oranžovým traktorem. Plánují v budoucnu postavit nový o trochu bezbariérovější byt, že prý stárnou či co. Já si tedy nevšimla. :D Chtěli rozhodnout, který z pozemků nabízí lepší výhled, což mi nepřišlo proveditelné. Chcete les a hory, nebo hory s ledovci a oceánem? Samozřejmě ani na jednom z jejich dvou pozemků nelze spatřit nic jako dům sousedů. :D





K večeři jsme měli grilovaného lososa (samozřejmě jimi chyceného) s rajčaty a brokolicí (samozřejmě z jejich skleníku). Ale nebojte, vejce, mléko, brambory, klobásy a další věci,co jsme měli, normálně nakoupili v obchodě. Sladkou, či spíše sladko-kyselou, tečkou večera byl domácí rebarborový koláč (klasický americký pie s těstem i navrch).

Následující den nepršelo, takže Doug se odebral za traktorem a my chtěli vyrazit na procházku. Diskutovali jsme o výběru jedné z mnoha stezek, které Homer nabízí. Nakonec Marilyn zvolila kompromis mezi pláží a lesem, tedy trasu, jež poskytuje trochu od obojího. Nicméně stezka nebyla úplně stezkou, spíše pěšinkou v roští. Pádili jsme za Marilyn, co nám síly stačili. Asi tolik k tomu stárnutí. ;)



Ještě jsme se stavili v homerském pivovaru, kde jsme dostali malou ochutnávku. Vybrali jsme nejlepší (rozumějte nejméně divné) pivo a se džbánkem vyrazili na Spit do přístavu, kde nám Marilyn chtěla ukázat jejich loď. Bohužel bylo příliš deštivo a větrno, než abychom mohli vyrazit na plavbu, a tak jsme seděli na palubě zaparkované Bronze Lady, pili pivo, diskutovali a jedli chipsy. Loď je uchycena na pier, jenž je uzpůsoben faktu, že dvakrát denně dochází k zvýšení a následnému snížení hladiny o (v tuto roční dobu) zhruba čtyři metry. Jako fakt! (Tabulka časů přílivů a odlivů i množství vody pro konkrétní lokality a dny v tomto roce byla samozřejmě k dispozici.) Loď zůstává na vodě celoročně. I přes extrémně nízké teploty, které nastávají během osm měsíců dlouhé zimy, slaná voda v zálivu nezamrzne natolik, aby loď poškodila. V přístavu jsme viděli mořskou vydru a nějaké medúzy. Když nám začala být pořádná zima, jeli jsme domů.





Odpoledne jsme se s Filipem děsně flákali, a tak jsme k večeru vyrazili ještě na jednu stezku (tentokrát ryze lesní) v zapůjčených gumovkách. Šli jsme od domu, chvíli podél silnice a pak po upravené stezce, která měla na některých místech vyprkénkovaný pěší terén. Vybrali jsme si kratší variantu a přesto jsme celkem prochladli a zmokli. Když jsme dorazili zpátky k hostitelům, už bylo téměř vyhlášeno pátrání. Oni totiž čekali, že ke stezce dojedeme autem, které zůstalo zaparkované před domem. Tudíž to vypadalo, že jsme bez telefonu, mapy, vody a spreje na medvědy, při teplotách umožňujících případné noční podchlazení, zmizeli kdesi v lesích. A to všechno se dvěma páry Dougových gumovek!



Bylo rozhodnuto, že si zasloužíme vydatnou večeři. A tak Marilyn vytáhla těsto, které připravila, když jsme byli pryč, a dali jsme se do výroby pizzy. Udělali jsme dvě, jednu Hawaiskou se šunkou a ananasem a druhou Aljašťanskou s kousky platýse, rajčaty a listím, jehož druhovou příslušnost se mi nepodařilo odhalit. Jako základ jsme dali pikantní rajcatové pyré a bazalkové pesto na Hawaiskou a pesto a olivový olej na Aljašťanskou. Navrch samozřejmě přišlo nemalé množství sýru. Pizzu doma dělá kdekdo, ale komu se stává, že výrobu přeruší, aby mohl sledovat losí mámu se dvěma mláďaty okusující šípky na zahradě za kuchyní? Miluju Aljašku!!!







Další ráno jsme se rozloučili, nafasovali zbytek pizz jako svacinu a s těžkým srdcem opustili Marilyn a Douga. Byli jsme jejich první čeští hosté a to i přes to, že mají v Čechách spoustu kamarádů. Koneckonců Marilyn jezdí do Čech už od revoluce.

Stavili jsme se v Homeru na poště a odeslali pohledy. Poštovné do Evropy je $1.50 a na požádání jsme získali homerská razítka. Doug nás předem varoval, že pokud si o to vysloveně neřekneme, dostaneme anchorageský štempl. Tak si toho adresáti važte! :-p

A potom jsme se vydali na mnoha hodinovou cestu autem, tentokrát směrem na sever. Cestou jsme poslouchali audioknihu Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel. A řvali jsme smíchy.



Zastavili jsme zhruba v polovině cesty u Russian River. Řeka je obsypána rybáři, kteří loví nejen ze břehu, ale i z všemožných typů plavidel. Jeden máchá ve vodě pádlem a druhý tahá lososi do lodi. Rozhodli jsme se vydat na lesní stezku, jež nám za 2.3 míle nabídla pohled na Russian River Falls.



Fascinovaně jsme sledovali, jak se rudí lososi namačkaní tělo na tělo snaží vyhrát svůj životní boj a vyskočit o kámen výše, a potom o další, a vystoupat tak proti proudu řeky. Impozantní, děsivé.



Za necelé dvě hodiny jsme byli zpátky u auta a vrátili se na dálnici. K večeru jsme dojeli do Anchorage. Zaplatili jsme vstupné a za deště autem projeli skrze Wildlife Conservation Center, abychom uspokojili potřebu spatřit medvěda (Viděli jsme tři a pižmoně a různé druhy jelenů.)



Byla fuška narvat všechny věci z auta zpátky do kufrů, neboť jsme samozřejmě nakoupili a dostali nějaké suvenýry. Jakž takž se to podařilo, a tak jsme si ještě došli v Downtownu na pořádnou večeři. Filip si dal nějaké seafood, ale já už měla pocit, že za jeden týden bylo ryb dost a dala jsem si pořádný steak s žampiony a pečivem. Hranolky jsem vyměnila za rajčatovou polévku. Přespali jsme u stejných AirBnB hostitelů, jako předtím v Anchorage a ráno projeli kolem letecké základny na Lake Hood, dojeli na letiště a vrátili auto.

Pokusili jsme se odbavit kufr, ale byl moc těžký, takže jsme nějaké věci přendali do příručních zavazadel, abychom nemuseli platit za nadváhu.

O tom, jak jsme doletěli do Honolulu a neuměli se dostat z letiště, zase příště.

Aloha všem, Míša a Filip.





f