Míša znovu Aljašťanem

14.09.2015


Ahoj všem!

V úterý jsme s Filipem nasedli do letadla v San Franciscu a po pár hodinách a přestupu v Seattlu jsme ve 22:30 přistáli v Anchorage. Matfyzačka je znovu na Aljašce! A tentokrát i s matfyzákem.

Měli jsme předem zarezervované auto k vyzvednutí na letišti. Ale půjčovna má nějaký podivný systém a Filip musel všechno papírování dělat od začátku. Fakt netuším, k čemu je nějaké aljašťanské půjcovně aut poštovní směrovací číslo na Vitinku. :D Do pokoje koupeného přes AirBnB v Downtownu jsme se dostali krátce před půlnocí a za deště. Ubytování jsme vybrali opravdu suprové, ba dokonce inspirativní. Slečna domácí má v koupelně tabuli a na každém kousku své kosmetiky má přilepený magnet. Je to geniálně přehledné. Proč to tak dávno nedělám? (Mami, ber to jako závaznou objednávku na oFIMOvani magnetické tabule.)

Hned ráno jsme vyrazili (znovu)objevovat Anchorage. Setrvale jsem Filipa zahlcovala nabídkou aktivit, bohužel dvanáct týdnů času se do dvou dnů vtěsnává dost špatně. Začali jsme nejpopulárnějším snídaňovým místem v Downtownu - Snow City Cafe, o kterém jsem během svého minulého pobytu věděla, ale nikdy jsem tam nešla, neboť je to na snídani spíš dražší. Na usazení ke stolu jsme čekali skoro hodinu, ale stálo to za to. Dala jsem si Sockeye smoked salmon cakes with eggs, neboli dva famózní koláčky z uzeného lososa druhu sockeye, dvě sázená vejce a toast s máslem. A latté samozřejmě. Filip si vybral Alaska chai tea, neboli kořeněný čaj s mlékem, a Golden buttermilk pancakes. Servírka se ho ptala, jestli chce celou porci nebo jen poloviční. A věděla proč, neboť celá porce znamená dva ohromné (rozumějte větší než běžný talíř) perfektně kulaté lívance s máslem a konvičkou sirupu. Byl statečný a zvládl jeden. Druhý jsme vzali s sebou. :)Celkem $36.50, ale pochopte, je to nejlepší snídaně ve městě, před dvěma týdny zde jedl i prezident Obama, když zavítal na Aljašku, aby přejmenoval nejvyšší horu Severní Ameriky z Mount McKinley na původnější Denali.



Prošli jsme si Downtown, zašli také do informačního centra, které se nachází ve federální budově, takže u vstupu probíhá bezpečnostní kontrola jako na letišti. Tam jsme zhlédli dokumenty o aljašské přírodě a prohlédli si nějaké vycpaniny a mapy.

Poté jsme se prošli kolem potoka Ship Creek, ale žádní lososi vidět nebyli, už je na to nejspíš pozdě. Stavili jsme se také v Ulu factory, kde se vyrábí tradiční aljašské zahnuté nože.



Cestou na pokoj jsem si ještě koupila nějaké detektivky v C & M Used Books. Trochu jsme se vyspali a na večeři šli do Humpy's - oblíbené pivnice, kde servírují i rybí pokrmy. Vypili jsme pitcher (konev s objemem čtyř malých piv) lokálního sezónního piva (bylo divné), já fish&chips z platýse a Filip polévku z lososa. O půlnoci jsme se vrátili na pokoj a padli vyčerpáním.

Čtvrtek jsme zahájili návštěvou Alaska Native Heritage Center. Bohužel už je prostě po sezóně. Neviděli jsme žádné tradiční tance ani ukázku severských sportů jako já před dvěma lety. Dokonce i obydlí původních aljašských kmenů Filip viděl bez komentářů jen zvenku. Ale nepršelo. :) Hned potom jsme přejeli do Anchorage Museum, kde byla, mimo jiné, expozice o baseballu na Aljašce. Fotky a nahrávky dětí oblečených do kožešin, které běhají po sněhu a odpalují nadhozy, člověka prostě zaskočí. Nicméně je to jeden z mnoha náznaků, že Aljaška je skutečně USA. Nechápu, proč se aljašťani raději nezabývají hokejem. Jednak se na něj (narozdíl od baseballu) dá koukat, ale hlavně led by fakt nebyl problém.



Zašli jsme do Polar Bear Gifts - obchodu, kde jsem předminulé léto pracovala. Znala jsem z nich akorát jednu jedinou paní, šéfová tam nebyla, za to dvě prodavačky byly holky z Čech. Pokud vím, tak já byla první! :D



Ještě naposled jsme přespali v Downtownu a v pátek ráno koupili Filipovi boty a vyjeli na jih. Cílem nám byl 220 mil vzdálený Homer, městečko na konci dálnice, tzv. hlavní město v rybaření platýsů, ale hlavně bydliště Marilyn. Moji fanoušci vědí, o koho jde, ostatním shrnu stručně. Marilyn je neteř posledního amerického letce, který padl v boji za druhé světové na evropské frontě. Stalo se to v Trhanově u Domažlic, kde je též jeho památník, kde mají moji prarodiče chalupu a kam jsem jezdila jako malá. Sousedka celý život pečuje a nosí květiny na onen památník a před pár lety za to dostala poděkování od Baracka Obamy. No a Marylin i s dalšími členy rodiny tu a tam létá do Čech, na Slavnosti svobody a podobně. Já jsem ji v Čechách nikdy nepotkala, ale ona se v Trhanově před více než dvěma lety dozvěděla, že letím na Aljašku a přijela za mnou z Homeru do Anchorage na návštěvu. No a letos jsme s Filipem, jakožto její první čeští hosté, vyrazili k ní domů do Homeru, přístavního města, kam nevede železnice a v průvodcích o Aljašce ho najdete na poslední straně, neboť konec silnice není přezdívka, nýbrž realita.

Nejeli jsme přímo, v jednu chvíli jsme sjeli z dálnice číslo jedna a odbočili na Seward (mimochodem to byl jediný klíčový okamžik pro mě jako navigátora, ono totiž na Aljašce není zas až tolik silnic). A dojeli jsme k Exit Glacier, což je jeden z mála pozemně dostupných ledovců.



Filip vytáhl z tašky s nápisem Polar Bear Gifts novou čepici a šli jsme si projít stezku směrem k ledovci. Dá se tam vyšplhat nahoru na horu a můžete vidět celé pohoří se spoustou ledovců, ale na to je potřeba osm hodin času a lepší oblečení. Takže jsme došli jen k ledovci, jako správní leniví turisté. :D Cestou (děsivě daleko od sebe) jsou umístěny cedule s letopočty, které ilustrují, kam až sahal Exit Glacier v příslušných letech. Úbytek od 2005 do teď je absolutně nepochopitelně ohromná masa ledu. Z toho opravdu mrazí! (Já ještě čepici neměla.)



V Sewardu jsme si chvilku užívali výhled na oceán, viděli jsme mořské vydry a prohlédli si místo, kde historicky začínal Iditarod - slavný závod psích spřežení napříč Aljaškou.

Stavili jsme se ještě v Downtownu, koupila jsem si čepici a rukavice a dali jsme si parádní burgery v téměř prázdné pěkné restauraci na hlavní třídě. A pak už zase hurá do auta.



Vrátili jsme se na dálnici číslo 1 a vydali si směrem na Homer. Než padla tma, dojeli jsme do obce Sordova, kde jsme v hotelu (o půlku levnějším než všechny ostatní) strávili noc. Opět nemám ponětí, nač je hotelu uprostřed ničeho kdesi na Aljašce vitinské směrovací číslo.



Ráno jsme se zastavili na krátkou procházku v Kenai National Wildlife Refuge, kde by mělo jít spatřit medvědy, losy, rysy a další divoká zvířata, volně se procházející podél stezek. Viděli jsme pouze pěkný les, na místní faunu jsme nenarazili. Zato později na dálnici tomu bylo jinak. V jedné zatáčce stálo na krajnici několik aut, napřed jsme mysleli, že se nejspíš stala nějaká nehoda, ale ukázalo se, že všichni zastavili, aby si vyfotili poklidně se v louži cachtající losí dámu. Klasická Aljaška.
Další zastávku jsme udělali ve vesničce Ninilchik, která je směskou ortodoxní ruské a původní americké kultury. Najdete tam pár domečků, kostel, obchod se suvenýry a parádní výhled na záliv.
Poslední zastávku jsme učinili v nejzápadnějším bodě poloostrova Kenai - v Anchor Point. Kochali jsme se výhledem a dělali fotky. O pár mil jižněji jsme se na benzínové pumpě setkali s Marilyn, která se bála, abychom neminuli odbočku k ní domů... A o našem pobytu u ní zase příště.

Teď vypněte nás prosím, ať nebolí Vás hlava!

Zdraví Míša-po-dvou-letech-opět-aljašťanem.



f