Konečně pracuju!

26.11.2017


Celé září jsem strávila v Londýně rozesíláním životopisu na všechny strany. Zareagovala jsem na dva tucty inzerátů nabízející podpůrné pozice ve školách. Na konci září se mi konečně poprvé jedna škola ozvala zpátky a pak už to šlo ráz naráz. Po velmi podivném pohovorovém dni mě vybrali a od začátku října pracuji jako Maths Learning Mentor pro školu jménem UCL Academy.


Po měsící už začínám mít trochu představu, o čem ta práce je a co je můj úkol. Stručně řečeno, jde o doučování. Škola má ročníky od sedmého do třináctého, v tom posledním studenti skládají obdobu maturitní zkoušky, které se tu říká A Levels. Já pracuji výhradně se studenty posledních dvou ročníků, kteří už mají pouze ty předměty, které si vybrali k závěrečné zkoušce (typicky tři až čtyři). Každý, kdo chodí na matematiku a má nějaké nejasnosti nebo nemá dobré výsledky, si se mnou může domluvit individuální konzultaci. Škola má mentory, jako jsem já, na všechny předměty, takže téměř každý student chodí na doučování z některého ze svých předmětů.


Aktuálně jsem v podstatě kompletně zabukovaná. Mám 25 studentů, kteří si se mnou domluvili pravidelnou schůzku jednou týdně a další se hlásí, ty teď deleguji kolegovi. Můj běžný pracovní den vypadá tak, že v 6:30 vstanu, dám si obří snídani a obleču se sukni a halenku (ano, skutečně, máme celkem přísný dress code, pánové učitelé nosí obleky). V 7:30 vyrazím a o půl deváté mám první konzultaci. Každá má padesát minut, mám dvě ráno, pak přestávku, pak tři a pauzu na oběd od dvou a pak jednu hodinu do půl čtvrté. Po škole pak řešíme nějaké plánování s učiteli a od příštího týdne rozjíždím nějaké další odpolední aktivity - v úterý budu dělat klub pro nadané sedmáky a ve čtvrtek opakovací lekce pro maturanty. Teoreticky pracuji do půl páté, ale jelikož se zatím všechno učím a trvá mi to dlouho, málokdy odcházím před šestou (k tomu mě nikdo nenutí, typicky mě všichni vyhání a posílají domů).


Samotné konzultace probíhají většinou tak, že student přijde a řekne, že nerozumí nějakému tématu a tak se podíváme do knížky a řešíme na to téma nějaké úlohy. Často taky společně děláme opravy písemek nebo pomáhám s domácími úkoly. Už se mi taky párkrát stalo, že si student přinesl vytištěné A Level zkoušky z předchozích let, nebo ukázkové úlohy z přijímací zkoušky na univerzitu.


Studenti dvanáctého a třináctého ročníku, kteří chtějí z matematiky maturovat, mají pět hodin týdně po padesáti minutách. Z toho tři jsou Pure ('čisté' - takováta matematika, na kterou jsme zvyklí) a dvě hodiny aplikované matematiky. Na těch se učí mechanika a statistika. Některá témata z aplikované jsem měla na fyzice nebo na matfyzu, ale ne v takové formě, jak se to učí v Anglii. Takže na konzultace z aplikované matematiky se celkem připravuji, ale většinou z učebnice zjistím, že jde o pár pojmů a vzorečků, takže mi to nezabere moc času. Naopak na klasická témata se nepřipravuji v podstatě vůbec, vyšetřit průběh funkce nebo vyřešit trinogometrickou rovnici zvládnu.


(Pro lepší představu, ve statistice studenti dvanáctého ročníku teď berou medián, modus, kvartily, interpolaci; třinácťáci spojité náhodné veličiny. V mechanice dvanácťáci berou vektory; s pokročilou mechanikou zatím nepomáhám - nikdo si neřekl, tak jsem se ji zatím neučila).


Moje škola je naprosto inkluzivní, v každé třídě máme studenty se speciálními potřebami. Je ohromná (cca 1600) studentů, proto se každý předmět v každém ročníku učí několikrát. Prakticky to funguje tak, že různí učitelé dělají svůj předmět různě obtížný, a žáci chodí do té skupiny, která odpovídá jejich výkonosti. Ale není to vůbec fixní. Žák může třeba chodit do nejsilnější skupiny na angličtinu a do nejslabší na matematiku. Ale když se za pár týdnů ukáže, se se mu v matematice daří dobře, přejde do silnější skupiny. Takže se žáci neustále přeskupují a nemají žádné pevné třídy, do kterých patří. Ty různé úrovně pokrývají stejná témata, liší se hlavně v podání a v množství podpory, kterou žáci dostávají.


To všechno je pravda pro nižší stupeň, v posledních dvou ročnících je studentům poskytnuta velká samostatnost a zodpovědnost. Čeká se od nich, že když něčemu nerozumí, přijdou se zeptat, že si budou sami opakovat před cvičnými zkouškami, a vzájemně si pomáhat. Jejich rozvrh je děravý, mají několik bloků denně a mezi nimi volný čas. Ten tráví společně studiem v prostorech k tomu určených. Dostávají uloženou spoustu práce, třeba z matematiky celé stránky a dvojstránky příkladů z každé hodiny. Neodevzdávají je, jednoduše se předpokládá, že když jim něco nepůjde, na další hodině se na to zeptají.


Máte pocit, že taková věc nemůže fungovat? Může a funguje. Je to způsobeno mimojiné tím, že známky, které studenti dostanou z A Levels do velké míry rozhodují o jejich (ne)přijetí na univerzitu a oni to moc dobře vědí. Občas mě až děsí, jaký tlak to na ně vytváří.


Trávím spoustu času s učiteli, takže celkem vidím jak žijí a co ta profese obnáší. Složení pedagogického sboru je podobně jako složení studenstva mimořádně pestré. V kanceláři, kde si ohřívám oběd, sedí deset učitelů, z nichž pouze tři jsou Britové. Dvojice matikářů, se kterými trávím nejvíce času, jsou náhodou oba Řekové. Byla jsem zprvu opravdu nervózní z toho, že chci pracovat ve školství a moje angličtina není zdaleka perfektní. Vzhledem k množství akcentů, které ve škole denně slyším, mě už tohle znepokojuje výrazně méně. Včera během konzultace jednomu mému studentovi volal jeden z rodičů, fakt nemám nejmenší tušení, jakým to bylo jazykem. :D


Samotná výuka by se dala nejstručněji popsat jako inovativní. Všechno se promítá na interaktivní tabule, studenti mají učebnice na webu, dostávají úkoly přes Google Classroom. Přednášení (tj. ta část hodiny, kdy učitel něco povídá a žáci poslouchají), je omezená na naprosté minimum, nebo se neděje vůbec. Hodina matematiky začíná nějakou probouzecí aktivitou, pak se promítne nějaká ukázková úloha, a v zápětí studenti řeší další podobné úlohy ve skupinkách. Učitel obchází a radí. I učebny jsou tomu přizpůsobené, sedí se u velkých stolů, aby se studentům dobře spolupracovalo. Běžně se stává, že se hodiny účastní více dospělých - třeba asistenti žáků se speciálními potřebami nebo další učitelé, kteří šli náhodou kolem. Taky někdy chodím do hodin, třeba když mi někdo zruší konzultaci. Podstata věci je taková, že se učitelé nesnaží předat studentům všechny případy a každý aspekt tématu, jako mi to vždycky přišlo u nás na gymplu, spíše dávají studentům ochutnávku a čeká se, že zbylou práci si studenti udělají sami.


Překvapivě to ale neznamená, že by učitelé strávili nekonečně času nad přípravou hodin. Všemožné aktivity, prezentace k tématům, ukázkové úlohy, písemky a další materiály jsou nashromážděny v elektronické podobě, takže příprava na hodiny typicky probíhá tak, že učitel vybírá, co se mu líbí, na pracovním počítači. Firma, od které se berou učebnice, dodává spoustu nových materiálů každý rok.


Dělám všechno proto, abych se dostala do učitelského výcviku v příštím akademickém roce. Už vím, kdo mi dá referenci ze školy, z matfyzu, vyplňuji přihlášku, mám připravený životopis, dolaďuji motivační dopis a tak. Mohu podat přihlášku na tři programy, moje první volba bude moje současná škola. Výcvik trvá rok, ten typ, který se mi nejvíce líbí, probíhá tak, že člověk čtyři dny učí na nějaké škole a jeden den tráví na teoretických přednáškách. Školné se pohybuje kolem 9 000 liber (zhruba čtvrt milionu korun), ale jelikož Anglie trpí zásadním nedostatkem matikářů, mohla bych mít šanci na stipendium, které je až dvojnásobek. Už jsem s stipendijním institutem mluvila, můj bakalářský titul z matfyzu vyhovuje jejich nárokům. Přihláška i stipendium jsou ohromné množství papírování, tak mi držte palce, ať to nějak zmáknu.


S Filipem už jsme si taky celkem zvelebili pokoj, máme křesla a štangli na všechna ta saka, sukně a další outfity, co jsem si nakoupila. Ráno ho chudáka vždycky zbudím hrozně brzo, i když do práce by mohl stávat mnohem později. Chodíme spolu na večeři skoro každý den, stihnu totiž přijet zpátky na Shoreditch než on skončí v práci. Nakoupili jsme formy na dorty, bábovku, muffiny - peču každý týden. Spolubydlící (Filipovi kolegové) se proměňují, co se ale nemění je, že bydlím s pěti programátory. Jelikož chodí domů akorát spát, vidím je fakt málo. Jsou všichni celkem prima, můj kontakt s nimi spočívá ale primárně v tom, že se občac přidám k jejich firemní večeři, někoho potkám večer v kuchyni, jak kouká na televizi, nebo něco upeču a pak vidím, jak to postupně mizí. :D


Za říjen to chronologicky bylo toto: Skořicová buchta s jablky, Čokoládové a vanilkové muffiny s malinami, Boruvkové muffiny s kokosovým mlékem, Maková bábovka s čokoládou a mandlemi, Kořeněná dýňová bábovka a několik druhů sušenek.


Zatím nechodím nikam do sboru, byla jsem na jednom vstupním přezkoušení, ale nezvládla jsem čtení z listu, které mi dali. Od té doby jsem neměla čas hledat nějaký další, i moje kartička do posilovny se válí kdesi ve skříni. Ale konečně pracuju, navíc je moje pozice opravdu bezvadná. Mých prvních pět týdnů v Londýně vypadalo marně, ale teď se to všechno usadilo, dělám věci, co dávají smysl a moc mě to baví.

Občas se mihnu v ČR, nejméně jednou na začátku prosince a pak na svátky. Tam mi napište, kdybyste se chtěli někdy potkat - zvládnu Prahu i Plzeň.

Mějte se famfárově a až budete v Londýně, dejte vědět.

Míša - novopečená mentorka.